Marpenot 1387 (Pathfinder Praha XX)

Zápisník Kněze-strážce Deberana Černokamene, rok 1387 ÚL, Sundabar a okolí

Druhý den ráno se vydal družina Ryclých běžců za Lordem Mraskinem Thoelaunthem, Železným okem Helma, aby ho poprosila o pomoc. Mistr se jim rozhodnul vyhovět a já měl být jedním z těch, kteří dobrodruhům pomohou. Musím říct, že jsem si nebyl jistý, zda chci vyzkoušet život dobrodruha, byť jen na kratičký okamžik.

 

 Bojoval jsem se skřety, orky i horšími jako strážce karavany, zkušený jsem konec-konců dost. Nakonec si podivně hezká elfka vybrala mě. Když tak na ni koukám, není úplně špatná a nejspíš jí učaroval můj vzhled. Thoelaunth mi pak vysvětlil situaci.

 

Na jezeře Anfarra vzniknul přístav pašeráků, ale neví se zatím, co přesně pašují a hlavně komu a kdo je zásobuje. Před sestupem k písčitým břehům se Zlocvík zneviditelnil a jal se zkoumat obranu místa, kde včera málem přišli o život. Nenašel však nic – resp. našel většinu ve stejném stavu jako včera, včetně mrtvol. Na čase byl tedy pruzkum zbytku komplexu . Dle pozorovani ho opravdu všichni opustili, po důkladném průzkumu jsme ale přeci jenom něco zjistili. Elen totiž našla nezamčenou truhlu, kterou otevřela…tomu blesku, co na ní vyletěl se sice vyhla, bohužel to již neplatilo o zbytku družiny. Dokumenty, které jsme objevili ale svědčili o propojení gangu s thayskými mágy v Secomberu a Zhentarimy. A jeden pergamen se seznamem jmen a různými čísly vedle nich – jména jsem již někde slyšel, nemohl jsem je však přiřadit.

 

V přirozeném přístavu kotvila ještě jedna menší trojstěžňová loď, kterou zde někdo ve spěchu zapomněl ( a v ní náklady zbraní od trpaslíků v Sundabaru!). dál jsme pěšky nemohli kvůli vodnímu elementálovi - strážci. Byl vázán na vodní jezírko, blokoval však postup dále. Nezůstalo tedy ic jiného nez nasednout na lod a přirazit k dílnám a suchému doku na protější straně. Přivítalo nás hrobové ticho, které se brzo ukázalo býti doslovné, když za jednou z částí trupu jsme nalezli asi 20 těl dělníků a tesařů – všechna mrtvá. Zlocvík si ale všimnul, že jeden přerývaně dýchá, skoro neznatelně. Rychle jsem povolal sílu Helma a nešťastníka vyléčil. Díval se na nás tak podivně, po několika nepříliš dobře položených dotazech se však vrhnul do hluboké tmavěmodré vody, kde byl promptně stažen pod hladinu. Poslední, co si pamatoval byla práce ve mlýně poblíž Sundabaru a když mu Zlocvík řekl, jaký je rok, hystericky začal křičet a vyrazil k vodě.

 

Dobře, asi  se nikdo koupat nebude.

 

Prohledali jsme i zbytek dílen, ale kromě toho jsme již nic význačnějšího nenašli. Nakonec to vypadalo, že s elementálem se budeme muset poprat. Všechny zachránila Elen, když objevila škvíru, kterou se dalo protáhnout na druhou stranu za strážného elementála. Poslali tedy výzvědníka – psionický krystal jménem Baldrik.

 

Potěš koště, jakoby nestačilo, že je tady polodrak, zlobr, podivně mluvící chlap se zlatýma očima a mluvící a chodící kočka. Ještě i chodící kámen. Alespoň byl užitečnej – prozkoumal oblast a našel jenom dvě menší jeskyně – jednu s bednami, ve kterých jsme našli spousty hřebů, skob, kování, úhelníků a železných pilin. V druhé místnosti zase naopak za menším vodním příkopem truhlu se zlatem.

 

Aranthar na nic nečekal a rozeběhnul se k truhle. Hned po prvním kroku si uvědomil strašlivou chybu. Celá tá část s vodou a truhlou byla iluze (a velmi dobrá!), takže se zřítil k vlastní smrti, když ho o několik desítek stop dole probodlo asi 6 tlustých kovoých tyčí. Tak zemřel Aranthar, veselý kočičí muž nevalné inteligence, ale se zálibou v rybách. Na nás se vyrojilo několik přízračných bojovníků, díky svěcené vodě, kterou Bran schraňoval, Zlocvíkovmu ohni a Eleniným drápům jsme je udolali.

 

Po boji a prohlédání zbytku to bylo jasné. Holohlavý muž, ozbrojenci a prakticky všichni odsud odešli, vlastně odpluli. Se zjištěním nastal čas na návrat za Mraskinem Thoelaunthem. Když jsem mu povyprávě i o znacích boha Grúmše na zdech, bylo rozhodnuto. Okamžitě vyrazil na cestu do Dvorany Pána Sundabaru. Po poradě se Sarkrem, Haskurem a Helmeme, Přítelem trpaslíků, bylo rozhodnuto. Helmovi kněží se pomocí věštectví budou snažit zjistit co nejpřesnější místo té druhé lodi a Haskur (kromě úkolu najít krysu, která Sundabar poškozuje) do zítra sežene posádku na loď. Pasažéři – Rychlí běžci a já.

 

Zlocvíkovi se ještě povedlo zjistit, že ti ze seznamu jsou úředníci Dvorany, na starosti mají různé věci – od licencí až po kontroly zboží. Sumy vedle nich ale nejsou nejspíše úplatky, neodpovídají jejich statutu.

 

Po zaslouženém odpočinku se loď druhý den ráno odrazila od břehů a vydala se vstříc tmavým hlubinám jezera Anfarra. Dle mapy kapitána cesta měla trvat asi ½ až celý den. Během plavby jsme však zažili podivuhodné věci – světla ve tmě, zvláštní žlutou mlhu a kvílení a dokonce i přepadnutí lodě temných elfů piráty gith´zerai. Nakonec jsme však bezpečně zakotvili na dohled hledané lodě. Po srázu jsme vystoupili až nahoru, kde za úzkou průrvou na nás čekali rozsáhlé jeskyně, které byly kdysi asi domovem řemeslně nadaných obyvatel, dle práce určitě ne trpaslíků.

 

Hned na začátku nás málem překvapila skupinka loktašů, se kterou jsme se rychle vypořádali….

 

Zápis zde končí, Deberan již nemohl dopsat události následující .

 

Průzkum neodhalil nic špatného, postoupili tedy hlouběji, tam ale narazili na holohlavého muže, kterého dobdruzi onehdá zahlédli v suchém doku a jeho gardu čtyř trpaslíků. Souboj se nevyvíjel dobře, nakonec ale díky kombinaci štěstí, kouzla Sádlo, Vytvoř jámu, Branova kladiva a obětavosti Deberana, který zemřel, dosáhli dobrodruzi toho, že holohlavý muž utekl. Až poté je napadlo, že on přeci musí vědět, že sem nejspíše taky dorazili lodí….

 

Bylo však již příliš pozdě. Jedna loď chyběla, na druhé lodi po námořnicích zůstali jen krvavé šmouhy (a mapu měl kapitán). Dobrodruzi se octli uprostřed neznámé jeskyně v Podtemní, na břehu jezera Anfarra, bez mapy, bez možnosti návratu lodí, uvězněni mnoho set stop pod povrchem země…..